Obliba dárků v podobě zážitků v posledních letech stále stoupá a společně s rostoucí poptávkou se rozšiřuje také nabídka zážitků. Naprostá většina z nich však vychází z lidské touhy po dobrodružství a zaměřuje se na tělesnost a emoce. Niternější zážitky, které by dokázaly uspokojit naši duši či mozek, zatím nikdo na přání nevytvářel. Projekt Life with the Art (česky Život s uměním) klavíristy Michala Maška by vám takový zážitek měl přinést.

Snídaně s Arií
S klavíristou a hlavním iniciátorem celého projektu Life with the Art Michalem Maškem se setkáváme na příznačném místě, tedy v hudebním hotelu Aria na Malé Straně. U snídaně si povídáme o tom, co ho k nápadu na realizaci projektu vlastně přivedlo a jaký smysl v něm vidí. Vysvětluje, že projekt by měl účastníkům prostřednictvím autentického a jedinečného zážitku ukázat, jak důležité je propojení mezi světem umění a světem byznysu. A také to, že se tyto světy mohou navzájem doplňovat a společně vytvářet hodnoty.

"Když jednám s bankéři, manažery a vlivnými lidmi obecně, vždycky se mne ptají na můj život a na to, jak to chodí na jevišti a v zákulisí umění, které oni mají možnost poznat pouze z hlediště. Jejich zájem mě vlastně přivedl na nápad vytvořit takový projekt, který by zájem těchto lidí o rozšíření obzorů v oblasti umění uspokojil,“ říká Mašek.

Vnitřně trochu zapochybuji o šířce svých obzorů týkajících se vážné hudby, ale Petr Žemlička, Maškův společník v projektu Life with the Art, mě uklidňuje: „Lidé, kteří se projektu účastní, nemusí být nutně znalci umění, jen musí mít zájem se s uměním setkat a objevovat ho.“ Konkrétní podoba zážitku vždy záleží na přání klienta a jeho osobnosti, každému vytvoří Michal Mašek program přesně na míru, každá realizace Life with the Art je unikátní.

Auto, které zvládne i masáž
Nasedáme do hybridní limuzíny Lexus LS 600h L a vyrážíme směrem na Hradec Králové. V tomhle autě nuda rozhodně nebude. Stisknutím tlačítka Michal vyklopí ze stropu obrazovku a podává mi ovládání k mému sedadlu. Můžu si nastavit sluneční clonu, polohu a teplotu své sedačky a taky si vybrat druh a intenzitu masáže ramen a zad. Zkouším shiatsu. Není to špatné, ale osm vzduchových kapes živé ruce maséra přece jen dokonale nenahradí. Na masáž už se ale příliš nesoustředím, Michal na obrazovce pouští Třináctou komnatu, televizní dokument o svém životě. Zázračné dítě, obrovský talent. Pak nervový kolaps z nepolevující a nadměrné zátěže, deprese, ztráta zájmu nejen o klavír, ale o život vůbec. Konec je ovšem optimistický – po devíti letech se Michal ke klavíru vrací, zase koncertuje a nahrává. A vymýšlí projekty o propojení umění a byznysu.

Jak se vyrábí klavír a místnost hrůzy
Jsme v Hradci Králové, v továrně Petrof už na nás čekají. Provází nás marketingový ředitel Jan Ryšavý a vedoucí vývojového oddělení Ivan Vaculík. Klavíry se tady vyrábějí už 146 let a vznikne jich zde nejvíc v Evropě. „I teď, kdy v důsledku krize poptávka významně poklesla, opustí každý den naši továrnu jeden klavír, pianin se ročně prodá mnohonásobně víc,“ říká Ryšavý. Naprostá většina klavírů najde své majitele mimo Českou republiku. „Vyvážíme do Ruska, Spojených států, Německa, ale i do Asie,“ doplňuje Ryšavý a vysvětluje, že cestování klavíru je náročná a drahá záležitost nejen kvůli rozměrům a hmotnosti, ale hlavně nutnosti dodržovat během přepravy přibližně stejné klimatické podmínky.

Postupně procházíme několika patry budovy a vidíme klavíry a pianina v různé fázi jejich nitroděložního života. Řady bíločerných klaviatur na stojanech, masivní litinové rámy, kostry klavírů, svazky měděných strun a samotné duše klavírů, tedy ozvučné desky opečovávané v klimatizovaných komorách. Z těchto a dalších 6996 součástí postupně vzniká celý nástroj. Ano, jeden klavír tvoří asi sedm tisíc součástek a jeho výroba trvá přibližně devět měsíců, stejně jako těhotenství.

Většina práce na klavíru se dělá ručně, zkušenosti se dědí z generace na generaci a my zálibně pozorujeme slečnu, která zručně ovíjí basové struny dalším jemným měděným drátkem. Sestavením klavíru však práce nekončí. Na řadu přichází ladění a „zahrání“ nástroje. Jak už mi vysvětloval Mašek cestou sem, s klavírem je to jako s autem. Nový klavír neznamená nejlepší klavír. Nějaký čas trvá, než se ochodí plst na kladívkách. „Struny v plsti vytvoří drážky, ty ale nesmějí být moc hluboké. Nejlépe klavír hraje tak po roce, pak pár let vydrží ve špičkové formě a pak úroveň zvuku zase pomalu klesá,“ dodává Mašek.

Teď máme možnost vidět a hlavně slyšet takový „záběh“ klavíru ještě v továrně. Z malé místnosti se ozývá zběsilý rámus neidentifikovatelného původu. Když otevřeme dveře, vidíme „vyhrávačku“. Je to stroj, který podle schématu mačká jednotlivé klávesy klavíru. Zní to příšerně, celé to prý trvá dvacet minut. Třikrát denně. Vybavuji si film Mechanický pomeranč a přemýšlím, jestli bych se po dvaceti minutách v této místnosti zbláznila nebo ne. Radši dveře zavíráme a jdeme si poslechnout opravdovou hudbu.

V hudebním salonu se seznamujeme s jednatelkou společnosti Petrof Zuzanou Ceralovou Petrofovou a Mašek nám na designovém křídle vykládaném perletí zahraje jednu z Beethovenových sonát pro klavír. Neposloucháme ale jen živou hudbu. Petrof spolupracuje s vyhlášeným zvukovým mágem Markem Levinsonem na výrobě reprobeden pro jeho nový špičkový audiosystém Daniel Hertz. Jednou takovou soustavou je vybaven i salon, v němž sedíme, a tak máme možnost porovnat zvukový záznam s autentickým zvukem klavíru. Necháváme se unášet hudbou, ale čas běží a my musíme opět vyrazit na cestu zpátky do Prahy. Lexus LS 600h L, kterým jedeme, je ovšem také vybaven audiosystémem s celkem 19 reproduktory, a tak si prvotřídní hudební zážitek můžeme dopřát i v autě.

Tajný život Rudolfina
Poslední zastávkou na našem hudebním výletě je pražské Rudolfinum. Je pondělní podvečer, galerie je zavřená, kavárna také, světla v hlavní dvoraně zhasnuta. Hudebníci mají pauzu před večerním koncertem. Jsme tu skoro sami a tohle místo má atmosféru samo o sobě. Naši průvodci nás ale zavedou na místa, kam se běžný návštěvník Rudolfina nikdy nepodívá. Zastavíme se ve ztichlé Sukově síni a prohlédneme si dirigentský salonek. Mašek opět neodolá a zkouší místní klavír. Na jevišti Dvořákovy síně chvilku pozorujeme ladiče při práci, připravuje jeden z klavírů na večerní koncert.

Scházíme do podzemí, kde jsou uloženy mistrovské nástroje. Teď tu stojí pouze jeden klavír, ten druhý je nahoře na jevišti s ladičem. Fascinuje mě řada obrovských beden ze stříbrného plechu stojících podél sklepních stěn. Vypadá to jako rakev pro dva, napadne mne. Každá bedna je polepena řadou cedulek ze světových letišť. „To jsou skříně na přepravu kontrabasů, když filharmonie někam cestuje,“ vysvětluje mi náš průvodce podzemím.

Dáváme si kávu v zaměstnaneckém bufetu, kde je v tuto chvíli víceméně prázdno. „Filharmonici chodí na zkoušky dopoledne a teď mají pauzu před večerním koncertem,“ zasvěcuje mě do rozvrhu hudebního života Mašek. Zajímá mne ještě spousta dalších věcí, ale už spěcháme na poslední dnešní schůzku. Tentokrát se seznámíme s generálním ředitelem České filharmonie Vladimírem Darjaninem.

Podvečer se pomalu přehoupl ve večer, stmívá se a my se loučíme. Po dnešku už vím, jak složité je vyrobit klavír, vím, jak to vypadá v zákulisí velkého koncertního domu, a díky svému průvodci mám také představu o tom, co všechno obnáší život špičkového hudebníka. Měla jsem možnost ochutnat „život s uměním“ a o jeho chuti budu ještě dlouho přemýšlet.